SCP-3300

Následující deník byl objeven po skončení události SCP-3300, dne 30. června 1995 a představuje jeden z mála popisů toho, k čemu během fenoménu dochází. Autorka dokumentu byla identifikována jako SCP-3300/1995/4307 "Margaret Laneová". Události popsané v deníku nejsou potvrzeny. Pokusy o automatizované zaznamenání uvnitř události SCP-3300 stále probíhají.

Hele, jestli si Kurt Cobain psal deník, tak to nemůže být špatný nápad, no ne? Mohlo by mi to pomoct rozvíjet mojí uměleckou stránku, nebo tak. Konečně se můžu vrhnout na všechno to psaní, co jsem měla v plánu. Co já vím. Máma říkala, že by mi to mohlo pomoct se "soustředěním", což prostě znamená, že chce jednoduchý způsob jak mě může špehovat a ujistit se, že jsem čistá. Mě je to fuk, protože bych chtěla vidět, jak si myslí, že tohle kdy najde. Ale asi by mohlo být fajn mít nějakou vzpomínku. Abych si třeba mohla jednou připomenout, že věci budou lepší.

Poslední dobou mám často sen, což je divný protože si svoje sny většinou nepamatuju, ale tenhle jsem měla v posledním týdnu snad třikrát. V tom snu nejsem sama sebou. Jsem v malé chatce a stojím u postele, kde leží moje dcera. Má rudou skvrnitou kůži, horkou na dotek. Modlím se, aby jí ta nemoc nechala, aby se uzdravila, nebo aby to byla nějaká jiná nemoc. Ale vím, že je to pro nic. Mrtvola mého manžela mi nedovolí zapomenout.

Moc nás nezbylo. Svolává nás jeden z těch, co jsou ještě zdraví, kluk co si myslí, že je muž. Rozhlížím se po místnosti a vidím na všech ty stejné výrazy, co cítím sama v srdci. Všichni kromě toho kluka je mají. Ale on se usmívá a jak přicházíme blíž, ukazuje na misku s vodou před sebou.

"Našel jsem ho," povídá. "Klíč k naší spáse."

A potom konec. Je to divný, že? Nemám ponětí, co si o tom myslet. Každopádně teď půjdu za Sam, takže tohle je pro dnešek všechno.

Na obloze je plno šedých mraků. To je dobře, déšť by se hodil.

Ani si už nepamatuju, jak vypadá slunce. Dělám si srandu, ale leje už tři dny v kuse a nevypadá to, že by mělo přestat. Telefony sotva fungujou. V rádiu říkají, že můžeme očekávat déšť ještě aspoň týden.

Dneska se zastavil David a já mu řekla, aby odtáhl zase zpátky tam, odkud vylezl. Že je mi jedno jak dobrý to co se sehnal je. Tvářil se jako ublížený štěně, ale nakonec vypadl, než si ho všimla máma. Díky Bohu.

Ten déšť je vlastně docela uklidňující. Má hezký rytmus. Mohla bych si na to zvyknout.

Nevím, jestli jsem někdy v životě zažila větší bouřku. Jsou dvě hodiny odpoledne, ale za oknem to vypadá jako o půlnoci. Začíná mě bolet v krku z toho, jak přes ten hluk pořád křičím. Netuším, co se sakra děje. V jednu chvíli prostě prší a pak najednou jako kdyby někdo přepnul spínač a vylil nám na hlavu celý tichý oceán. Internet i telefony jsou úplně nefunkční. To málo, co je slyšet v rádiu jsou jenom varování o tornádech a povodních. Nedá se dělat nic, než zabednit se vevnitř a zjistit, jak dlouho můžeme hrát Monopoly, než mě máma zabije, nebo to udělám sama.

Přísahám, že některý lidi v tomhle městě musí být úplně šílený, protože když se venku zablýskne, je vidět jak chodí venku. Někteří tam jenom tak stojí.

Tohle píšu z Jaredovy dodávky a právě jedeme tak 80 mil za hodinu po dálnici a Isabel brečí vedle mě a já nevím co se do hajzlu děje. Myslím že umřu. Ale budu dál psát. Ruka se mi třese míň, když píšu.

Muselo to být tak před hodinou, co se to stalo. Byli jsme u nás doma. Sam, Jared, Mike a Isabel dprazili. Nečekala jsem to, ale Jared trval na tom, že přeci nenechá něco tak nepodstatnýho jako biblickou potopu, aby nám zabránila v prozkoumání nejnižších pater domény hrůzného liche Arzganotha. Taková blbost.

Takže jsme se sešli a začali jsme hrát jako kdyby se nic nedělo. Sam DMovala ty hloupé hlasy příšer, jako vždycky. Isabel a Mike se hádali o každém kusu kořisti a každé pasti, na které jsme narazili. Jared se nám snažil za každou cenu zabránit, abysme se pozabíjeli. A máma byla vedle a předstírala, že nás neposlouchá.

Isabel si jako první všimla bouchání na dveře. Jako kdyby se někdo snažil dobýt dovnitř. Napřed jsme nevěděli co s tím, chci říct, že kdokoliv kdo mlátí tak moc do dveří takhle pozdě večer by člověka vyděsil, a to i kdyby venku nebyl zasranej hurikán. Takže jsme na sebe prostě chvíli civěli, dokud Jared nesebral pohrabáč z krbu a nešel se podívat ke kukátku.

Zajímalo by mě, co byla jeho první myšlenka. Překvapení? Zmatení? Přijal to prostě, tak jako já, příliš omámená tou podivností když otevřel dveře, než abych se ptala na otázky, jakmile jsem uviděla rodinu na našem zápraží. Máma, táta a dvě děti. Nikdy předtím jsem je neviděla. Na sekundu jsme na sebe jen tak koukali a potom ten otec prošel kolem Jareda a zeptal se, "Co děláte v mém domě?"

Máma přišla z vedlejší místnosti, když uslyšela to bouchání. Jakmile to ten muž řekl, máma na něj hned začala křičet. "Jak jako tvůj dům, hajzle? Tohle je můj dům! Co si sakra myslíš, že sem jen tak vtrhneš? Přísahám Bohu, máš deset sekund než na tebe zavolám poldy!" Bože. Pamatuju si, jak mě to naštvalo. Jak trapně mi bylo. Přála jsem si, aby kvůli všemu hned tak nevyšilovala.

Výraz toho otce se nezměnil. Udělal další krok dopředu a Jared se ho pokusil zastavit. Když to zkusil, tak s ním ten muž prostě… hodil. Vzal Jareda za límec a hodil ho skrz obývák do kuchyně. Jared se praštil o linku a přestal se hýbat. A ten muž řekl úplně stejným tónem, "Co děláte v mém domě?"

Pak ho moje máma přetáhla golfovou holí. Měl sotva čas reagovat, než mu jí vrazila do hrudi. Na chvilku snad u vypadala spokojeně. Určitě si už představovala jak poví svým kamarádkám, jak uchránila svůj dům před násilníkem. Ten výraz zmizel, když zkusila tu hůl znovu natáhnout a nemohla. Ten chlap nevypadal ani trochu zraněně. Ani zaraženě. Hůl měl zařazenou v hrudi a kůže kolem se mu trhala, jako když hodíte kámen do jezera. Voda stékala tam, kde ta kovová tyč zajela do něj.

Máma na to zírala a pak začala křičet. Spadla na zem a začala se plazit pryč. Ten muž se podíval dolů na hůl se stejným výrazem, jako kdyby koukal na mrtvého brouka. Vzal jí tam, kde ho probodla, zabral a vytrhnul jí ven. Držel jí v ruce, když se vydal k mámě.

Přestala se hýbat po první ráně do hlavy. Prostě spadla k zemi. Jako kámen. A pak jí praštil znovu. A znovu. A znovu a celou tu dobu opakoval "Můj dům, můj dům," tím stejným zasraným tónem, jakoby to jinak nedovedl a ty děti jen stály ve dveřích a sledovaly to a jeho žena je držela u sebe a přísahám Bohu, že se usmívala. Sam vystartovala, jakoby chtěla toho chlapa srazit k zemi, ale Mike jí chytil a řekl jí, aby to nedělala a že musíme utéct, takže jsme šli. Mike a Sam vzali Jareda, i když se nehýbal a já vzala deník aniž bych nad tím přemýšlela a už si nepamatuju skoro nic, kromě toho jak Sam řídí a brečí a Mike křičí a já dokázala myslet jen na to, jak mámino tělo vypadalo, když spadla. Jak jí světlo zmizelo z očí ještě než se dotkla země.

Jeli jsme rovnou na policejní stanici. Já a Mike jsme šli dovnitř a Sam s Isabel dávaly pozor na Jareda. Světla uvnitř svítily, ale stanice byla zamčená a nikdo uvnitř nebyl. Obešli jsme jí dokola, podívali jsme se do všech oken. Nic. Když jsme došli zpátky k autu, Jared se pořád neprobouzel a dýchal hrozně špatně, takže jsme se rozhodli vzít ho do nemocnice v Landhartu. Je to jenom dvouhodinová cesta. Měli bychom tam dorazit brzo. Bude to dobrý.

Už jedeme asi šest hodin. Už nám skoro došel benzín. Jared se stále nevzbudil. A pořád nejsme v Landhartu. Už jsme to dvakrát otáčeli. Hledali jsme cedule, světla budov, cokoliv co by nám řeklo, kde jsme. Ale nic tu není. Ani cedule. Žádný města. Ani podělaná benzínka. Od doby, co jsme vyjeli, jsme neviděli žádný jiný auto. Déšť přidal. Mike říká, že se musíme otočit a zkusit se dostat zpátky, než se zasekneme. Isabel říká, že je to šílený nápad a že musíme najít tu nemocnici a že stejně nemáme dost na cestu zpátky. Sam říká, že prostě pojede dál. To je to jediný, co nám ještě zbývá.

Jared umřel. A došel nám benzín. Auto přestalo jet tak před hodinou. Jared… asi o půl hodiny později. Nevíme vůbec kde jsme. Rozhodli jsme se otočit a zkusit ještě jednou najít tu nemocnici, ale nic tam nebylo. Isabel a Mike se hádají o to, čí je to vina. Sam je ignoruje. Sedí s Jaredem a drží ho za ruku. Zůstala s ním od chvíle co přestal dýchat. Od doby, co jsme vyjeli neřekla ani deset slov.

Musela jsem usnout, protože jsem měla další sen. Okamžitě jsem věděla, že jde o pokračování toho předchozího. Bylo to příliš jasný, příliš důležitý než aby to bylo cokoliv jinýho. A i když jsem věděla, že je to jenom sen, nemohla jsem dělat nic než to sledovat.

Stála jsem po kotníky v hluboké čisté řece. Držela jsem mrtvé tělo své dcery, nevím jak jsem jí poznala, protože byla naprosto změněná tou nemocí. Vlasy jí vypadaly, kůži měla pokrytou černými strupy, takže jí ani oči nebyly vidět. Šupiny její popraskané kůže opadávaly jak se třela o mé tělo. Ale z nějakého důvodu jsem necítila smutek. Ale naději.

Pokleknu a položím její tělo do vody. Pluje na hladině a potom jí voda pohltí a ona se stane její součástí. Stane se proudem, jenž jí odnese a já vím, že jí dovede až do moře, kde může konečně spát v klidu.

Ale naše práce ještě není u konce. Otočila jsem se a přebrodila zpět ke břehu, kde čeká zčernalé tělo mého manžela. Všímám si dalších přeživších. Každý z nich nese těla svých dětí, rodin, přátel. Osmnáct přeživších. Stovky těl. Jedno po druhém je odnášíme do řeky, dokud nezbydeme sami.

Probudila jsem se za zvuku toho, jak se Jared vypařil. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila co se děje. Ostatní se motali kolem těla a já neviděla přesně co se dělo. Všimla jsem si jenom jak pára plní auto. Když jsem se dostala blíž, viděla jsem jak se jeho tělo vaří. To je asi nejlepší způsob jak to popsat. Bubliny se mu objevovaly a praskaly na kůži. Odskakovaly z něj kapky, co pálily na dotek. Jeho tvar skoro kompletně zmizel kromě lidsky vypadající hroudy s jeho oblečením a náznakem jeho rysů. Sam se zkusila té vody dotknout a… no, nějak to zastavit? Zachránit ho? Chytit ho? Ale ta horká pára jí zarazila. Mohli jsme jen sledovat jak se Jared rozpouští. Dokud z něj nezbyly jen pára a mokré oblečení.

Rozhodli jsme se odejít. Teda, Mike a Sam se rozhodli a mě s Isabel došlo, že nemáme na výběr, než jít s nimi. Chci říct, že na tom nesešlo. Zůstat, nebo jít… výsledek by byl stejný. Ale zkoušet tu něco najít je aspoň o trochu lepší, než zůstat v autě dokud neumřeme hlady. Vzali jsme z přihrádky baterku a vyrazili jsme.

Mohli jsme ujít tak maximálně míli, než jsme se dostali k městu. Skoro jsem vrazila do Mikea, když se zastavil a posvítil na ceduli “Vítejte v Clear Water”. Nic na to neřekl. Co k tomu dodat? Otočili jsme se a vydali jsme se opačným směrem. Nevím jak dlouho. Dvě míle? Tři? Nešli jsme kolem auta, ale to bylo jedno. Skončili jsme zpátky u té cedule. Ve městě.

Sam se otočila a sešla z dálnice do okolního pole. My šli za ní. Věděli jsme, že to nebude fungovat, ale šli jsme stejně. Na druhé straně pole jsme znovu našli dálnici a znovu tu ceduli.

Mike trval na tom, že zpátky nepůjde. Ani za nic. Že to raději bude riskovat v dešti, než aby strávil další sekundu s tím, co jsme viděli ve městě. Řekli jsme mu, že to, co je ve městě je očividně i mimo něj, ale ve městě bylo aspoň jídlo. Neposlouchal nás. Takže jsme šli dál a o tři minuty později nás doběhl. Nic nedodal.

Světla ve městě všude svítila, ale nikoho jsme neviděli. Žádná auta. Několikrát jsem si myslela, že jsem viděla pohyb, ale vždycky to byla větev, nebo kus odpadu ve větru. Celu dobu jsme byli jak na jehlách, ale nic se nestalo.

Rozhodli jsme zabarikádovat v Dirkově obchodě, protože tam byly zbraně a bylo to hned vedle sámošky. Sam a Mike šli pro nějaký jídlo a já s Isabel (tedy jen já) jsme prohledali ten obchod. Když se ostatní vrátili, začali jsme řešit střídání hlídek. Dva budou vždycky vzhůru. Přihlásila jsem se, že půjdu první i když jsem myslela že rovnou padnu. Prostě jsem nechtěla mít další sen.

Mike se zastřelil. A jsme mnohem víc v hajzlu než jsem si myslela. Nějakou dobu jsem se držela myšlenky na přežití. Že z téhle zasrané situace, ve které jsme se ocitli, je nějaká cesta ven. Ale není. Nemyslím si, že kdy byla. Tohle je jediný konec, ve který jsem kdy mohla doufat.

Ale jestli nad tím budu přemýšlet tak se z toho kurva zblázním. Mike. Je mrtvý. Měli jsme spolu hlídku když se zvedl a řekl, že bude za minutku zpátky. Myslela jsem si, že prostě jde na záchod, dokud jsem neslyšela výstřel.

Dostala jsem se tam o dvacet sekund dřív, než Sam s Isabel. Jeho tělo bylo opřený o zeď a v puse měl hlaveň brokovnice. Nebyla tam žádná krev a já myslela, že minul nebo že omylem vystřelil, dokud jsem neviděla díru v jeho hlavě. A pak mi došlo, že to co bylo na stěně za ním nebyla krev. Ale voda.

Isabel křičela když to tělo uviděla. Slyšela jsem jak lapá po dechu a ignorovala jsem jí. Sam klečela vedle mě, dost blízko na to abych cítila jak se třese. Na moment jsem slyšela jenom její dýchání a Isabeliny vzlyky. A pak Sam natáhla ruku a přejela prsty po okraji Mikeovy lebky. Stáhla se a jen zírala. Vzadu v krku se jí zasekl výkřik. Měla mokré prsty.

Než jsem stihla zareagovat, strčila prsty zpátky do té rány. Voda jí začala stékat po ruce, jak se začala přehrabovat v tom, co měl být jeho mozek. Voda tekla z jeho hlavy. Když jsme jeho tělo položili na zem, byla to voda, co stékalo na dřevěná prkna.

Sam vyskočila, zaběhla k pokladně a vytáhla nůž z pouzdra. Přiložila si ho k ruce. Koukali jsme na sebe. Nechtěla jsem, aby to udělala. Nechtěla jsem vědět co se stane.

Rozřízla si ruku a z rány vytekla voda.

Sledovali jsme tu ránu a skoro jsme ani neslyšeli, jak na nás Isabel volá. Skoro bych zapomněla, že vůbec existuje kdyby mě nezatáhla za rukáv

Řekla jenom: “Venku”.

Stovky lidí se sešli venku před oknem. Ulici plnily nehybné siluety hledící skrz temnotu. Když se zablesklo, byly vidět zmáčené tváře lidí.

Už tam stojí dvě hodiny. Nepohnuli se ani o píď. Jsou za každým oknem, za každým východem. Nevím jak dlouho hodlají čekat, ale určitě déle, než kolik nám zbývá času.

Možná měl Mike dobrý nápad.

Sam odešla a my jsme jí nezastavili. Řekla něco, než se zvedla a vyšla ze dveří: pamatuju si, že když odcházela chtěla jsem něco udělat. Chytit jí za ruku, zavolat za ní, nebo jí zablokovat východ. Ale ta myšlenka nedošla nikam dál, jako kdyby mezi mými nervy byla nějaká zeď. Tak jsem prostě sledovala, jak vyšla ven do deště.

Siluety se rozestoupily když vyšla. Otevřely mezeru, aby mohla projít a ona zmizela mezi nimi. V temnotě.

“Nechci jít zpátky.” To bylo to poslední, co řekla, než odešla.

V mém snu jsem tou bouří a křičím. Vítr ostrý jako břitva mě po celém těle švihá. Ledový déšť mě štípe na kůži. Až na to, že nemám žádné tělo a nemám ani kůži. Vítr je mou součástí. Déšť pochází ode mě. Každou sekundu se trhám na kusy a znovu formuji, trhám a tvaruji, dokud nejsem rozesetá na celé míle, jako bouře. Lapena v ruchu. Kolem sebe slyším jekot mé vesnice. Cítím jejich přítomnost proti té své. Jsou stejnou součástí bouře, jako jsem já. Bojujeme, zápasíme, ale bouře se nedá zlomit. Řítí se na zem a nás táhne za sebou. A pak padám, vstříc zemi. Na moment mě Země vítá s otevřenou náručí. Pamatuju si jaké to je cítit hlínu pod nohama a slunce na kůži a čerstvý vzduch v plicích. Dokud si mě bouře znovu nevezme a já nejsem zatažena do křiků mých známých. Probudila jsem se a Isabel je pryč. Na zemi je jenom kaluž vody. Myslím, že ke mě ten déšť promlouvá. Slyším ho od chvíle, co jsem se vzbudila. Nevím co říká, ale ten šepot v mém uchu je stále hlasitější. I když si zakryju uši, tak to slyším. Ani můj křik to nepřehluší. Snažím se psát, abych se soustředila na cokoliv jiného, ale pořád slyším ten ZASRANEJ hlas a já vím, co po mě chce. Chce abych se k němu přidala. Jsem jeho dítě a chybím tomu. Nedokáže to být beze mě. Co můžu dělat? Co můžu udělat? Ti lidé jsou stále venku, sledují mě, čekají až si vyberu. Protože vědí, co bude moje volba, že jo? Tohle může skončit jen jedním způsobem. Můžu počkat a umřít hlady, nebo se zastřelit, nebo podříznout, nebo vyjít ven do deště, ale všechno to skončí stejně. Voda je věčná. Voda zůstane, nehledě na to, jak znečištěná bude. Nakonec je z nás všech déšť.

Nechci jít zpátky.