SCP-6665 : BLACKBOX

V černé komoře je slyšet dunění. SCP-6665-α se zmítá v křečích, což má za následek dočasné selhání celého SCP-6665. SCP-6665-α vyvrhne nic, z něhož se stanou vstupní dveře.

Otevřou se. Nic se usměje, v ruce nákupní tašky a pronese:

Jsem doma!

SCP-6665-α natáhne ruce. Stále lpí na popelu. Dveře se zavřou. Roztečou se zpět do ničeho, přičemž je SCP-6665 zasunuto hlouběji do SCP-6665-α. Provoz zařízení je znovu obnoven.

"Tohle je kruté, ty víš, že je to kruté, poznám to z toho tvého úsměvu. Poslední dobou ho na tobě vidím pořád a //moc dobře ho znám. Možná jsi přesvědčil všechny okolo, já se ale tak snadno zlomit nenechám.//"

— O5-1

"Tohle není nic jiného než elegie opěvující dvojici mrtvol. Čím dříve to přijmeš - přijmeš je - tím dříve nastane ve světě mír, který si tak moc přeješ."

"Zahajuji zvyšování frekvence implantování plakových smotků za účelem odstranění defektu schopnosti reminiscence."

— O5-2

HLÁŠENÍ #██ — ██/██/██20

Po vypuštění skleněného kontejneru SCP-6665 dojde k okamžitému načerpání tekutiny zpátky do nádrže. V důsledku toho se SCP-6665 ucpe, což vyústí v mírné prasknutí vrchní části skleněné nádoby. Dochází k úniku malého množství tekutiny z nádrže. Po jejím dopadu na podlahu místnosti je vidět, jak se jednotlivé barvy louže rozvibrují a začínají kmitat jako kytarové struny.

V tuto chvíli se začíná zevnitř černé komory ozývat zpívající hlas.

Mohli bychom zemřít hned zítra.
Odplout tam, kde život nechátrá.

Když pohledím do očích tvých, tak blankytných,
Vidím sebe s úsměvem na tvářích.
Na tvářích.
Na tvářích.
Na tvářích.

SCP-6665-α se pokusí pohnout rukama k sobě, avšak neúspěšně.

Prasklina byla bez jakýchkoli dalších incidentů neprodleně zalátána. Vyteklá kapalina byla navrácena do nádrže a posléze zpracovaná.

"Dvojko, co to má znamenat? Tohle mi právě Jednička přinesla na stůl. Prostě mi to dala na stůl a já… myslím, že je mi to povědomé. Že jsem ji slyšela to zpívat."

"Tohle mi nepřipadá jako smrt… tohle vůbec není jako nic, co jsi mi popisoval."

— O5-7

"Eveline, copak jsi nikdy neviděla mrtvého červa na chodníku během deště? Jsou celí nafouknutí a pulzují životem. Jenže uvnitř nich už není nic, jen bezúčelná kaše tekutin. Falešný odraz. Jsi inteligentní žena, určitě to chápeš."

''Úroveň poddajnosti klesá; požaduji svolení k navýšení počtu fází hladovění."

— O5-2

HLÁŠENÍ #██ — ██/██/██20

SCP-6665-α se pokusilo o odstranění SCP-6665, výsledkem čehož je naskrze Nadačními záznamy ponecháno nevymazanými několik kognitohazardů. Je nahlášeno MAL ztrát na životech.

SCP-6665-α začne zvracet. Ze zvratek se stane černobílí králík. Červená stuha na jeho hlavě krvácí. Králík se směje, přičemž nic jiného se nesměje.

Jsou slyšet hlasy:

Ach! Ó můj bože!

Líbí se ti? Promiň— Vím, že jsi chtěla nějaké zvířátko, pejska nebo králíka, jen jsem nevěděla— klidně ho můžu—

Mal, je nádherný.

Opravdu?

Ne asi? Však se na něj podívej— na ni, na onoho? Prostě se koukni na toho pupíka malýho!

Bože. Dobře, to se mi ulevilo… promiň.

Nemáš se za co omlouvat Mal. (Smích.) Sis vážně myslela, že se mi takoví ňuňu ťuťu králíček nebude líbit?

Já vím, jsem hloupá— Jsem ráda, že se ti dárek líbí.

A já budu ráda, když se ti bude líbit ten ode mě! Zavři ale oči, budeš si pro něj muset dojít.

(Společný smích.)

Už— můžu je už otevřít?

Ještě chvilku! Jennie mi to pomohla vybrat, podle ní se do toho zamiluješ.

Tak teď—

Chvilinku… můžeš!

(Nadšení.)

No— nové letadlo? Já…Maddy, to jsi neměla…jak? Je nádherné.

No, (Smích) to jseš i ty, Mal. To jseš i ty.

(Ukázka náklonosti.)

Hezké výročí.

Králík zmizel. Oči SCP-6665-α lehce pohasnou. Všechny pokusy o odstranění SCP-6665 ustanou.

Nemožnost vymazání jména O5-1 je známou závadou.

"Pleteš se, Dvojko, a moc dobře to víš. Klidně si nalhávej, co chceš, ale takhle odpočinek nevypadá…ne můj, ne ničí. Jsou pořád mezi námi, a kvůli čemu vůbec? Aby tvoje hrabavá ruka dosáhla o píď dál?"

"Vím, že je ti to ukradený. Viděla jsem tvůj pohled, jakým ses na ně díval, jakým způsobem jsi odškrtnul jejich výroční pohlednice. Ale já tě i přes to žádám, prosím, pusť na světlo tu špetku lidskosti, o které tak bláhově věřím , že v tobě ještě zbyla."

— O5-1

"Až mockrát jsem byl smeten z cesty v honbě ostatních za city. Tolik šedivých vlasů mi vypadalo. Celé je to vyčerpávající a já sám jsem už unavený. Nemohu dopustit, aby se něco podobného stalo znovu a doufám , ať už budeš kdykoliv kdekoliv, že to pochopíš."

— O5-2

HLÁŠENÍ O INCIDENTU

Dne P.AM.ATUJ došlo k výpadku proudu ve východním křídle Oblasti-01. Ani jeden ze záložních generátorů nebyl automaticky spuštěn, což vyústilo k celkovému výpadku trvajícímu 1 minutu a 45 sekund. Důsledkem byla dočasná deaktivace SCP-6665 a k němu přidružených zadržovacích procesů, čímž bylo způsobeno několika dříve nezaznamenaných událostí v oblasti zařízení.

Podrobný záznam tohoto výpadku tak, jak byl pozorován ze zadržovací místnosti, je dostupný níže; určité informace nezmíněné v tomhle dokumentu byly doplněny s pomocí O5-2

<ZAČÁTEK ZÁZNAMU>

(O5-2 vykonává plánovanou lékařskou prohlídku, při níž na počítačovém terminálu zaznamenává do lékařských záznamů navýšené kvantum implantování plakových smotků. Přitom hovoří do svého audiozáznamníku.)

Zahajuji rutinní lékařskou prohlídku. Vše se zatím zdá být v pořádku. Oči zavřené, sliny žádné. Pro jednou to možná bude bez abnormalit.

(O5-2 dále skenuje SCP-6665.)

Ústa má otevřená. To tu ještě nebylo.

(O5-2 přijde blíž k SCP-6665-α.)

Něco se to snaží říct, huh, možná že, hmm, moment, pokusím se odezírat a zjistit, co to říká—

(Proud vypadává. SCP-6665 se deaktivuje. Všude je tma.)

Ksakru.

(O5-2 poslepu přechází k místnímu palubnímu počítači a opakovaně se pokouší o aktivaci interního vstupu do systému Řízení napájení, než zadá správnou kombinaci.)

Co se tady sakra děje?

(Něco velkého dopadne lehce na zem.)

Haló? Slyší, slyší mě někdo?

(Stráže se pokusí do zadržovací komory vstoupit zvenčí, ovšem dveře byly kvůli výpadku proudu vyřazeny z provozu.)

Sakra, sakra— nouzový napájení, napájení, kde je— ? Nic nevidím, kde je k čertu ten vypínač?— ?

(Nic zašeptá.)

Kdo je tam?

(O5-2 začne ve snaze najít vypínač nouzového napájení zadržovací komory šmátrat po stěně. Místností se pomalým rytmem rozléhá druhý pár těžkých dunivých kroků.)

Ne, ne, ty nemůžeš— Kde je sakra— ?

(Zvuky dávení, následované mokrým mlasknutím. O5-2 je čím dál horečnatější.)

ZASEJÁ: Co děláš— kam to jdeme?

MILUJITĚ: Šššš, jen, jen minutku!

(Tiché chichotání; dveře se otevřou a zase zavřou. Nezní jako žádné dveře v zadržovací komoře.)

BEZLÁS: No… tak? Co jsi chtěla?

KYTONE: Promiň, já… Jen jsem musela pryč od ostatních, musela nás dostat pryč…to je jedno. Napadlo mě, jestli by sis nechtěla třeba někdy někam vyrazit.

(Praskání. Jak O5-2 ohmatává stěnu, uvědomuje si, že už není betonová; je polepená tapetou. S tím, jak nyní již dezorientovaný zběsile pobíhá, vrže podlaha jako tvrdé dřevo.)

ZVLÁDNU: ….co tím myslíš?

BUĎMENA: No… jsi vždycky tak milá! Úžasná, vážně. Věř mi, nikdy by v životě mě nenapadlo, že se budu tolik zajímat o letadla… ze všech věcí právě o letadla! Nic ve zlém. Ale no, když o nich vyprávíš ty, mám pocit, jako… jako že bych to mohla vydržet poslouchat věčně.

(O5-2 vychází po schodech nahoru; rukou sráží ze zdi rámy obrazů. U jednoho spadlého rámu se objevují dva páry stop a stoupají za ním. Najednou jej dvě chichotající se postavy odstrkují stranou a on se chytá zábradlí.)

Tady pro vás není místo! Vy— už si vás dávno vzala smrt, obě jste jen minulost. Nechte nás hodit vás do propadliště dějin. Zmizte už!

(Zábradlí najednou mizí a O5-2 padá ze schodů na velkou postel. Je slyšet několik, pomalu ho obklopujíc, párů mělkých kroků. Vrzání podlahy je čím dál hlasitějších)

VŽDYSPOLU.: Sakra… já, promiň, občas mám ve zvyku mluvit nesmysly a tak, vážně se omlouvám, nemyslela jsem to vážně, já—

MILUJITĚ!: Ne, nemáš se za co omlouvat! To je v pořádku. (Zachichotání.) Vždycky jsi ke mě byla tak milá. Cítím se s tebou jako… jako vyměněná, pokud víš, co tím myslím. Jako bych byla poprvé skutečně svobodná. Já…skutečně—

(Tříštění skla. Tvrdé úlomky dopadnou s řinčením na podlahu. Kroky se přesouvají k přední části postele a postupně se slévají v jedno, až zůstanou pouze dva těžké páry. Jsou slyšet dva ženské hlasy; krom jediné věty na konci je jejich řeč nesrozumitelná.)

TAKYTĚ & MILUJI,MADDY: —a noční můry odejdou.

(Po přímém zásahu několika členů Rady O5 je ve východním křídle Oblasti-01 strojními techniky obnoven přívod proudu; světla se začínají rozsvěcet. Zadržovací místnost není nijak viditelně poškozena či narušena. 05-2 je schoulen v rohu místnosti a má pevně zavřené oči.)

(Injektáž plakových smotků je znovu uvedena do provozu. Oči SCP-6665-α pravidelně pohasínají v rytmu výkřiků SCP-6665-█.)

<KONEC ZÁZNAMU>

Při následném vyšetřování výpadku bylo odhaleno, že se jednalo o urgentní nouzový rozkaz, jehož schvalovací kódy jsou známy pouze vybraným zaměstnancům úrovně prověrky 5 a vyšší. Vyšetřování dále probíhá, nicméně závěry již byly vyvozeny.

Navzdory svému popírání jakékoliv participace ve zmíněném výpadku byl O5-1 na dobu neurčitou odepřen přístup k SCP-6665 a veškeré dokumentaci týkající se projektu BLACKBOX. Každému personálu, který umožní O5-1 přístup k SCP-6665, hrozí bezprostřední důtka a okamžité přeřazení.

O dalších disciplinárních opatřeních týkajících se chování O5-1 -včetně možného vyslovení nedůvěry a zavedení celkové cenzury- se v současné době jedná.

HLÁŠENÍ #██ — ██/██/██20

Uspokojivost akcí SCP-6665 se značně zvýšila.

ZÁZNAM

<ZAČÁTEK ZÁZNAMU>

(Je slyšet pár kroků vstupujících do konferenční místnosti, následován dvěma dalšími, jejichž majitelé se za zvuku zamykání dveří posadí.)

Moc dobře víš, že—

Ano, vím.

(Zmatečná přecházení po místnosti; je slyšet rozbíjení malých předmětů.)

…nech mě domluvit. Nemůžeme ti dát to, o co žádáš… prostě ne, nevím, co ještě chceš slyšet.

Já vím, já— Evo, viděla jsi tu složku, co jsem ti poslala, já—

Ne… tohle je už potřetí, co vedeme úplně tu stejnou konverzaci. Jen. Omlouvám se. To je…chceš toho po nás moc.

Oni ale— ano, sice nemám k ničemu přístup, ale to neznamená, že nevidím, co se děje. Viděla jsem jednoho z mých stráží, jak něco vykašlává— přímo do ruky. A pak jsem se ho nemohla ani zeptat, jestli je v pořádku; nemohla jsem si vzpomenout, kdo to je. 10 let… je tady už celé desetiletí, a teď? Ani si nevzpomenu na jeho zatracený jméno.

Moc sis nepřilepšila — ty víš — tím, co jsi předvedla, Jedničko.

Už jsem ti to říkala! To— to jsem nebyla já. Vím, že to tak nevypadá, ale—

Ale co? Chceš po nás, abysme se teď všichni tady sebraly, celá dvanáctka, a slavnostně pronést, že ti věříme? Hmm?

Ty kódy — nouzové kódy — nám ani nejsou dostupné. Jenom těm nejvyšším— Administrátorům, Mikeu, přísahám—

Pro tebe Desítka.

—Pořád se snaží něco udělat s tím málem, co jim zbylo. Ještě nejsou prázdné, něco prchavého v nich zůstává. A on jim ubližuje. Ve svůj vlastní prospěch.

Jeho prospěch? Z tohohle ale těžíme všichni. Každý zatracený člověk v této organizaci, a zejména pak my, zejména ty. Podaří-li se nám zadržet povědomí o těch věcech, které tu držíme, uchovat svět v nevědomosti a spokojenosti, pak bude naše práce mnohem, mnohem snazší, víš? Ano, zatím jde jen o naše lidi, ale zkus si to představit. Svět, ve kterém jsou ty příšery pod postelemi, všichni ti bubáci, všichni budou prostě—

Zapomenuty? Bože, vždyť přesně tohle mi říkal i Dvojka. Posloucháš se vůbec— to je ti to úplně jedno?

Není mi to jedno, jak by mi mohlo být vyšší dobro jedno?

Už mám dost téhle frašky — "vyšší dobro" — vyšší než co? Měříme snad dobro na nějaké škále? Podle— podle nějakého úžasného dobrometru, co je tu taky zavřený? Mají Malorie a Maddison menší cenu, než— než tohle všechno? No? Ano nebo ne?

(Odfrknutí.)

Bože, proč tady vůbec jsem? Nemám tady co dělat. My tady nemáme co dělat, Sedmičko. A ty se chováš jako malá. Tohle je naposledy, co něco takového nechám být.

(Odsunutí židle. Je slyšet odemčení a otevření dveří. Druhá židle je odsunuta; kroky přecházející ke dveřím.)

Evo! Počkej, počkej— prosím.

(Zastaví se uprostřed kroku.)

Jak… jak tě Dvojka, přesvědčil, hmm. Ty— (Vzlyknutí.) Vždycky jsi byla tak milá. A ony byly hodné na tebe. Byly milé, zatímco další prostě… nebyli.

Jennie… Omlouvám se. Já—

On— on se změnil, že?

Co?

Já- ano, viděla jsem to. Už tvé jméno neříká tak, jak to dělával dříve. Tvé pronouns.

Přestaň….

Teď už bez uvozovek, že?

Nech toho! Já… Já—

Říkala jsi mi to— řekla jsi mi, že já jsem byla třetí člověk, kterému jsi o tom řekla. A hádám, že si obě dvě dobře uvědomujeme, kdo byli ti první dva.

(Ticho. Ozývá se více vzlykání.)

Přenesla jsem se přes to… smířila jsem se s tím. Jsou pryč. Jsou… jsou prostě pryč.

Nevypadá to, že ses přes to přenesla, sakra podívej se na sebe— stejně jako já— brečíš. Nebo snad ne? (Lomený smích.)

Chci to už nechat být… Jennie, chci být zase projednou šťastná. Prosím… Já prostě… Musím jít. Chci být znovu šťastná.

(Kroky odcházející z místnosti.)

<KONEC ZÁZNAMU>

HLÁŠENÍ #██ — ██/██/██21

V jednom z posledních dvou dnů uvedených v zadržovacích procedurách došlo i přes absenci větru ke sfouknutí svíček na dortu. Zbytkové uhlíky a dým promlouvaly a pohupovaly se ve sladěném rytmu, dokud přirozeně nevyhasly.

Už jsi hotová?
Skoro Jennie! Já jenom— Asi bude potřeba menší velikost.

Zase?

Očividně!

(Smích.)

No, uvidíme, jestli ji budou mít, kdyžtak bych mohla—

Ne, ne, to je dobrý. Nedělej si starosti, já je nějak upravím! Ty už jsi toho udělala až moc, opravdu! Jenom— jenom je budu muset mít do narozenin zase nachystaný.

Jo.

Uhm…děje se něco?

Nic, promiň, já jen— přemýšlela jsem.

Přemýšlela?

Přemýšlela. O seznamu hostů, na kterém jsme pracovaly. Obě dvě jste tam chtěly mít Dvojku, ale— Maddy, nemyslím si, že by…

Je mým dlouholetým přítelem, nás obou! Jistě… Dokáže být docela suchar, tak trochu chladný, ale jindy zase—

(Povzdychnutí.)

Občas je trocha suchosti a odměřenosti potřeba. Jinak tě ty emoce udupou. Ani jedna z nás jsme nebyla… nejsme šťastná ohledně toho, jak se okolo nás chová. Nebyla jsem si tehdy jistá, zda-li ho do rady mám přijmout, nebo ne. Mal mě ale přesvědčila— Je to jen jeden hlas! Pouhá kapička odměřenosti. My… my ne… Auu!

Co je Maddy— !?

Zip! Zip se mi sekl do vlasů!

(Smích.)

Dobrý— Au, vpoho, jsem připravená!

(Elegantní barvy v bledě světlých odstínech.)

Páni. To— rozhodně na nich nepotřebuješ nic měnit, jsou perfektní. Prostě páni. Mal si je určitě zamiluje.

To doufám! Co závoj?

Zase— skvělý, opravdu nádherný.

Tak snad dokáže zakrýt ty mé pihy, aspoň trochu.

Hej, ty si vážně myslíš, že— ? Uvědomuješ si vůbec, že tvé pihy jsou jednou z těch hlavních věcí, alespoň co jsem vypozorovala, co se jí na tobě líbí? Asi bys je potom neměla schovávat, ne?

Počkej, vážně? Já— ale…

(Ticho.)

Ou— promiň! Jde mi z toho všeho hlava kolem. Prostě… je to jako to, co děláme my, však víš, necháváme si krásné, kouzelné věci, schováváme je. Lidé by je mohli třeba i milovat, my je však budeme i tak nadále skrývat.

Aasi? Ale

Nechtěla jsi— promiň, nezkoušela jsi vymyslet nějaké dobré pojmenování, které by popisovalo— no, právě tohle? Normálnost, jak jsme si ji vytvořili, přičemž sami definujeme to, co "je" a co "není" normální, jako bychom snad ovládali realitu.

Ehm, jo?

No, tak myslím, že mě možná něco napadlo.

"Žádám o svolení k dalšímu navýšení počtu fází hladovění. Uspokojivost akcí SCP-6665 opět klesá, pravděpodobně pak působením vnějších vlivů. Ať už fyzických, či jiných."

"Nemají pravdu, už dávno ne. Tohle nemůže být správné."

— O5-2

VIDEOZÁZNAM

Nejzávažnější případ tohoto efektu se projevil u výzkumníka Marvina Kellse, jenž se dříve podílel na zadržení SCP-5666. Výňatek z terapeutického oblastního sezení popisující detaily případu je uveden níže.

<ZAČÁTEK ZÁZNAMU>

Nikdy nevím, co tady mám říkat.

Cokoli vás napadne.

No…to je ten problém, já, já ani pořádně nevím, jestli mě vůbec něco napadá. Dává to smysl?

Od toho tady přece jsme. Abychom všemu dali nějaký smysl.

(Ticho.)

Zase se mi zdál ten sen.

Hm? Nějaká změna, co by stála za zmínku?

Ona… zářila, ta dívka, ta Minstrata.2. Ne že by udělala něco skvělýho— doslova zářila. I tak jsem ale pořád viděl ty její oči, upřeně hledící, stejně jako předtím.

(Kells škubne hlavou doleva.)

Její slova mám pořád přímo před očima.

Copak řekla tentokrát?

Řekla tak, tak moc věcí, které, myslím, jsem už slyšel. Viděl. Všechno, co řekla, mi bylo povědomé, ty vzpomínky, co mi ukázala—

(Kells škubne hlavou doprava.)

Je všechno v pořádku?

Omlouvám se, jenom..

(Ticho.)

Podíval jste se někdy na něco hodně jasného, do žárovky, nebo něčeho takového? Víte jak ta záře jaksi… vyryje se vám do očí. Chvilku tam zůstane její stín.

Ano, rozumím.

Od té doby, co jsem se na ní podíval naposledy, tedy ve snu, v tom, kde zářila— pořád ji vidím. Její obrys vyryt do mých zorniček. Pořád ji vidím v koutku mého oka. Ona—

(Kells se lehce dáví.)

Pořád na mě zírá. Prochází se mi před očima. Pořád mě sleduje— sleduje mě zpoza mých vlastních očí. A někdy—

(Kells se lehce dáví.)

Někdy se na mě usměje. Někdy… směje se, směje— !

(Kells vyzvrací nic, potácí se dozadu. ████████████ vyskočí z křesla a spěchá ke Kellsovi, načež šlápne do kaluže ničeho a uklouzne po bílém ubrusu, který je tím odhozen pryč. V kostelních lavicích je šum; když terapeut vstává, na tvář se mu lepí okvětní lístky.)

(S tím, jak se nic vsouká do ████████████ úst, odpotácí se ████████████ dozadu a sebere zdobený polštář.)

Ne, kde— kde je to… Nechápu, jak jsem ho mohl ztratit— Ne, tady je!

(Terapeut pouští polštář, strká si dlaň do úst a dáví se. Zvrací a posléze se hroutí na zem, zatímco ve vzniklé louži se nic zářivě leskne.)

<KONEC ZÁZNAMU>

VIDEOZÁZNAM

<ZAČÁTEK ZÁZNAMU>

(O5-1 vstoupí do místnosti.)

Ahoj Evo.

Sedmičko.

To nemyslíš— ? (Povzdechnutí.) Koukám, že tě Dvojka lecčemu přiučil.

Jedničko… Co po mně zase chceš?

To už za tebou nemůžu přijít jen tak? Nej— nejsme snad přáteli?

Jsme— pracovními partnery. Navíc ne moc dlouho… omlouvám se—

Evo—

Sedmičko.

—Nevidím do hlasování, diskuzí, do ničeho. Jsem odstřihnutá. Já— Co říkal? Co si myslí ostatní?

Je to—

6 na 6. Těžko se o něčem rozhoduje, když ti chybí člověk.

(Vstupuje O5-2.)

Ne, ne— Evo, co tady— ?

Omlouvám se… Já… Jedničko, porušuješ protokol, nemohla jsem jinak—

Co tady děláš, Jedničko?

Říkejte mi jménem, zatraceně, vždyť oba dva ho znáte! Klidně si ty svá tajte dál, ale—

Jen hloupé formality, Jedničko. Ovšem, ty si na formalitách příliš nepotrpíš, že? Co tu děláš? Co zase chceš?

Nedělej hloupého. Prosím, aspoň na chvíli, prosím zahoď tu svou masku.

Já nemám žádnou masku. Ani teď, ani nikdy jindy. Snažím se ti pomoct, snažím se tě nasměrovat na správnou cestu, pryč od toho— toho zármutku. Já— chtěl jsem tě navést do fáze smíření, snažil jsem se o to tak dlouho, tolik měsíců, ale ty toho nejsi schopna. Pořád to popíráš. Přesně o tomhle mluvila i tvá terapeutka… Proč za ní zase nezajdeš? Místo toho, abys všem okolo působila další bolest.

Moje terapeutka je mimo službu. Její kamarád je v kómatu. Známý z práce. Ale— to ještě není to, co ji rozrušilo nejvíc. Do telefonu se mi rozplakala, jak se snažila vyslovit jeho jméno— vzpomenout si na jeho jméno.

To je mi líto.

Ne. Ne, není.

A je mi také líto, že si tohle myslíš.

Ne, není—

(O5-1 si v návalu úzkosti přitiskne ruce k čelu a vzápětí rázně pokračuje v řeči.)

Jsi hrozný Dvojko! Dvojka, Dvojka, Dvojka. Už se ani nechováš jako člověk! Sotva jsi to dělal předtím, teď— ani nám neřekneš, jak se vlastně jmenuješ. Jsi jenom Dvojka.

Mé jméno?

(Ticho.)

Cože, ty— neříkej mi, že ho nevíš ani ty sám.

Ne, já jenom—

Kdysi jsme ho znali, že ano? Kdysi dávno. Začalo— začalo to s █, co?

Jedničko, tohle— tvé chování je neprofesionální.

Ne, je to pravda. Je to pravda.

Evelin, doufám, že si z tohohle setkání něco odneseš. Mám na další konferenci tvůj hlas?

(Ticho, O5-7 následně neochotně kývne hlavou.)

Ne, tohle nejsi ty, Evo, já vím, že—

Sed—

Sedmičko. Tedy, alespoň pro tebe. Pojďme, Evelin. Vím, že se nakonec rozhodneš správně.

(O5-2 odchází.)

Omlouvám se, neměla jsi—

Ty— uvědomuješ si vůbec, co s námi udělá?

(Ticho.)

Co to říkám— jasně, že ano. Jsi prostě jenom šťastná, že— že se už nechová tak, jako dřív.

Jennie— Jedničko.. takhle šťastná jsem se necítila od chvíle, co nás…

Ještě ses s tím nesmířila, nemáš jak— jsi úplně stejná jako já. Jaká on říká, že jsem. Nejsi s to se odhodlat k tomu si to přiznat, neboť ještě není co si přiznávat. Jejich láska byla mocná věc a pořád je. A když se taková láska vytrácí— když odumírá, veškeré vzpomínky na všechno, co spolu prožili… Nepřechází na druhou stranu jen tak. Brání se. Drží se zuby nehty. Jak jen to jde.

To co říkáš ani nedává smysl… Musím jít, musím jít za ním.

Evo, jenom— ! Prosím. Bude potřeba obětovat mnohem víc, abychom je udrželi, zadrželi jejich lásku.

Jak to ty můžeš vědět?

Viděla jsem je, cítila jsem, jak se rvou. Byli jsme si tak blízké… Je to, jako bych se stala jejich součástí. Hlava mě bolí, jako by se mi v mozku rozletěli střepy, je těžké přemýšlet… dýchat.

(O5-1 si mne spánky.)

Víš, o co mu jde. On— tvým jménem ti říká, jen když se mu to hodí— bere tě za ženu, jen když se mu to hodí. Ten stroužek štěstí, které ti to jeho ''přijetí'' přináší, je— ty víš, že je to všechno přetvářka.

A co když… co když jsi to ty, kdo mě celou dobu jen využívá?

Nic takového bych nikdy neudělala, já— Já bych tě nikdy do ničeho nezatáhla, kdybych— kdybych nevěřila tomu, že je to správné. Pověz mi, upřímně, komu věříš víc? Aspoň na vteřinu prohlédni skrz tu jeho— jeho síť lží, skrze tu hranou laskavost, prosím. Vím, že to pro tebe není lehké— sakra pro mě taky není, ale pro všechny ostatní to bude o to těžší, když mu je necháme v jeho spárech. Všichni budeme stáhnuti do víru jich samotných. Jejich lásky.

(Ticho. O5-7 začíná otřeseně odcházet..)

Já vím. Já vím, že je to těžké. Ale jsem si jistá, že ať se rozhodneš jakkoliv, budou tě mít pořád rády. Vždycky měly.

(O5-7 se na okamžik zastaví, vzápětí však odchází, O5-1 si povzdechne, letmo pohlédne ven z otevřených dveří kanceláře a poté rovněž odchází.)

<KONEC ZÁZNAMU>

Po skončení těchto událostí bylo uskutečněno jednání týkající se vyslovení nedůvěry vůči O5-1. O5-7 se jednání neúčastnila.