SCP-4833 : Syncope Symphony

Předpokládá se, že tento rok začínají aktivity SCP-4833. Subjekty začínají být unášeny po celém světě, především v okolí Yellowstoneského Národního Parku.

První masové experimentování ve městě Boise, ve státě Idaho. Kvůli tlaku ze strany GOC a několika dalších organizací přestěhovala skupina SCP-4833 svou primární základnu do hrabství ████████, v ███████.

SCP-4833 otevírá obchod s hudebninami známý jako "Syncope Symphony" ve městě [VYMAZÁNO]. Žádná anomální aktivita není zprvu zaznamenána.

Masová kognitohazardní událost v jezeře ███████████. Přestože nebyly objeveny žádné jasné důkazy, které by tuto událost spojovaly s SCP-4833, povaha této anomálie odpovídá aktivitám SCP-4833.

Série experimentů SCP-4833 na Střední škole Kirka Lonwood a Střední škole ███████. Školy a města, v nichž se nacházely, byly rychle evakuovány a dány pod nadační kontrolu. Obchod s hudebninami "Syncope Symphony" byl nalezen opuštěný během nadační razie.

Počet unešených subjektů je v porovnání s rokem 1976 mnohem nižší a tento trend pokračuje do současnosti. Postavy v anomálním podsvětí spekulují, že členové SCP-4833 dosáhli roku 1976 svého cíle a další únosy již slouží pouze jako způsob "zdokonalení".

Poslední setkání mezi nadačními zaměstnanci a osobou pozměněnou SCP-4833 před rokem 2019.

Incident 4833-8C (viz níže).

Následuje přepis interakce Agenta Johna Hardcastla s anomálním ohýbačem reality.

Datum: 09. 11. 1988

Lokace: Traktir na Zabytyy, bar v Archhangelsku, Sovětský svaz.

Poznámky: Agent Hardcastle strávil několik měsíců vyšetřováním nejstarších záznamů o experimentech SCP-4833. Objevil záznamy, podle kterých muž jménem Vasilij Stroganov, kterého Agent Hardcastle znal, byl obětí experimentů SCP-4833 někdy na konci 40. let. Pan Stroganov byl objeven v Archangelsku a vyslechnut Agentem Hardcastlem.

<Začátek záznamu>

Agent Hardcastle aktivuje svou kameru. Jde širokou prázdnou ulicí, zatímco hustě sněží. V záběru je vidět cedule s nápisem "трактир".1 Agent přechází ke dveřím a vstupuje.

Interiér je tmavý a špinavý. Zdi jsou z cihel bez překryvu a v místnosti je několik stolů. Barman je očividně opilý muž ve středním věku s nadváhou. Další muž, Vasilij Stroganov, je shrbený nad sklenicí vodky. Nikdo jiný v baru není.

Agent Hardcastle: (rusky) Jednu vodku, prosím.

Barman nalévá sklenici vodky. Mezitím se Stroganov napřímí a podívá se na Agenta Hardcastlea, který na něj kývne. Barman podává sklenici Agentu Hardcastlovi.

Agent Hardcastle: (rusky) Máte touhle dobou v roce hodně zákazníků?

Barman: (rusky) Trochu. Jste Američan?

Agent Hardcastle: (rusky) Angličan. Ale nebojte, jsem jeden z těch dobrejch.

Barman: (rusky) Nejsou žádní dobří Angličané. Ale ani žádní dobří Rusové.

Agent Hardcastle podává barmanovi několik papírových bankovek rublů.

Agent Hardcastle: (rusky) Tu máte něco navíc za, ehm, za soukromí.

Barman si prohlédne peníze, přikývne a odejde do zadní místnosti. Agent Hardcastle si přitáhne židli a posadí se vedle Stroganova.

Stroganov: Sakra.

Agent Hardcastle: Zdravím, Vasiliji. Už je to nějaká ta doba, no ne?

Stroganov: Prosím, nech mě na pokoji. Slíbili jste, že mě necháte na pokoji. Po tom, co se stalo v Budě, po tom jak jsem zachránil—

Agent Hardcastle: Omlouvám se, Vasiliji, vážně. Nechtěl jsem tu být, ale děje se tu něco většího, než jsi ty nebo já.

Stroganov: Jsem starý muž, Johne, nemůžu ti pomoct. Žiju ve strašným bytě v betonové budově, která nikoho nezajímá. Sleduju jak padá sníh. Ani nemám topení. Ach ty říše, jež jsem…

Stroganov zakroutí hlavou a několik sekund nic neříká.

Stroganov: Prostě jdi pryč.

Agent Hardcastle: Nemůžu. Rád bych, ale nemůžu. Potřebuju, abys mi řekl o Syncopě, Vasiliji.

Stroganov se viditelně napřímí.

Stroganov: Ne. Ne, ne ne. Jdi pryč, Johne, nevíš s čím si zahráváš.

Agent Hardcastle: Děti, Vasiliji. Stejně jako jsi býval ty. Musím vědět, co se stalo roku 1954.

Stroganov: Ne. Já nemůžu. Prosím, já nemůžu.

Agent Hardcastle: Můžeme tě vzít k nám. Seženeme ti nějaké hezčí místo, někde—

Stroganov: Nesejde na tom, kam mě strčíte, bude to vždycky stejné.

Stroganov se napije vodky.

Stroganov: Jsi tu dlouho? Co si myslíš o tomhle městě?

Agent Hardcastle: To není—je v pořádku, řekl bych. Vypadá stejně jako každé jiné sovětské město, které jsem viděl—velké a plné betonu. Další studené a zapadlé ruské město.

Stroganov: Místním ale zapadlé nepřipadá. Je to největší město v okruhu stovek kilometrů. Ale pro muže ze západu, který si prohlíží mapu světa, musí připomínat nejvzdálenější výspu civilizace. Všechno, o čem si myslíš, že tě udržuje na místě, je pouhým ostrovem v nekonečném oceánu. Vždy je nějaký větší plán, větší než ten předchozí, tak mi to říkali. A oni mě najdou, Johne. Nic ti říct nemůžu.

Agent Hardcastle: Už jsi mi pomohl, Vasiliji. Věří v "plán větší, než byl ten předchozí". To stačí. Notak. Můžeme ti zpříjemnit život. Budeš v bezpečí. Můžeš mi říct všechno o těch tvých schopnostech, které jsi mi nikdy nechtěl odhalit. Je to jiné než tenkrát. Jsme mírnější. Jemnější.

Stroganov: Tohle místo bude taky zapadlé a obskurní. Tahle doba a tohle místo. Ta nahrávka z tvé kamery. 80. léta. Co si o nich lidé budou myslet?

Agent Hardcastle: Že to byla skvělá dekáda.

Stroganov: Pro některé. Ale pro jiné… Myslím si, že na to budou vzpomínat jako na temné časy. Studené a plné nejistoty, jako když jeden plave uprostřed jezera v noci.

Agent Hardcastle: To je jen další důvod, proč zlepšit svět. A můžeme začít se Syncopou.

Stroganov: Ale oni už skoro ani nejsou na scéně. Věděl jsi to? Skoro nikoho za posledních pár let neunesli. Našli to, co hledali. Nemůžete je prostě nechat na pokoji? Nemůžete nás nechat všechny na pokoji? Nech mě zemřít tady v zimě, Johne. Nech mě zapomenout na to, jaký budižkničemu jsem byl. Nechci se vrátit.

Agent Hardcastle: Berou další děti, Vasiliji.

Stroganov: To je mi jedno.

Agent Hardcastle si ztěžka oddechne.

Agent Hardcastle: Pak tě budu muset přivést zpátky silou.

Stroganov na několik sekund hledí na Agenta Hardcastla.

Stroganov: Kdo byla Marcie, Johne?

Agent Hardcastle sebou prudce trhne.

Agent Hardcastle: J-já nevím o čem to mluvíš. Nech toho.

Stroganov: Marcie Greenová. Vesnická dívka, která tancovala na vřesovištích. Cvičila pro život, o němž jste oba věděli, že ho nikdy mít nebude. Chodil jsi za školu, abys ji mohl sledovat.

Agent Hardcastle: J-já, nevím, prosím—

Stroganov: Tvůj první polibek. Říkali jste si, že spolu utečete. Ale tvoji rodiče na to přišli a odvedli tě pryč. Bylo ti sedmnáct. Poslední léto tvého života.

Agent Hardcastle: Říkal jsem, že počkám…

Stroganov: Ale nepočkal jsi. Vyrazil jsi vstříc životu. A ona nejspíš taky, ale tak daleko nedohlédnu. Marcie ve tvé hlavě je jen stínem, přetvářkou, křehkou kopií, která vypovídá pouze střípek příběhu originálu. Proč se nevrátíš, Johne? Jdi—Bože, omlouvám se.

Agent Hardcastle: Jdi zpátky na ta pole…

Stroganov: A—ano. Jdi zpátky. Je mi to líto, Johne, omlouvám se…

Agent Hardcastle padne k zemi. Několik sekund se snaží něco říct a poté umírá. Stroganov prázdně hledí před sebe a krátce tiše brečí.

Stroganov: Musel jsem. Musel jsem. Nikdy z mojí hlavy neodejdou. Příliš to chtějí, nechápeš? Nevíš snad, co jsi provedl?

Stroganov zatřese hlavou a zavře oči. Záběr kamery končí.

<Konec záznamu>

Pamatuješ si Hardcastla. Pracoval v Oblasti-90, když jsi poprvé přišel k Nadaci, tenkrát v 80. letech. Byl tvým mentorem v době, kdy jsi dokončil doktorát, a byl jsi hladový po vědomostech. O pár měsíců později zmizel. Řekli ti, že byl přeložen.

Teď to bylo, jako kdyby sotva kdy existoval. Už nezbylo moc lidí, kteří by si ho pamatovali, a i ti budou brzy mrtví. Ten dokument ho dělá nesmrtelným, ale jenom jako popis nahrávky. Jako abstrakci abstrakce.

Zapálíš si cigaretu a pokračuješ ve sledování. Kameraman je teď doma. Jeho matka má na sobě staré oblečení i na tu dobu—se svým dokonalým úsměvem vypadá jako zestárlá žena v domácnosti z 50. let. Její vzhled ale není perfektní, protože je na ní vidět i doba, ve které žije.

Otec se usměje. Má košili s krátkými rukávy, staromódní hodinky, plechovku piva v ruce a sluneční brýle. Je to muž, který si nikdy nemyslí, že nějak nepatří a přitom tomu tak vždy je. Znáš takové lidi. Jsou stejní jako tisíce rodičů, kteří žijí dnes, ale jejich doba je stejně mění. Nejsou stejní. Jsou příliš přirození na to, aby byli z té doby.

Muselo ti být, kolik—13? 14, tenkrát v roce 1976? I pro tebe se ta doba ztratila v moři času. Pamatuješ si jenom záblesky. Úsměv ženy a smějícího se otce. Osoba, do které jsi se zamiloval. Učitelé s podivnými obličeji. Zrnění na starém záběru z kamery. Černá a bílá, barevná televize.

Stíny stínů.

Vrátíš se ke složce.

Následující dokumenty byly získány z osobních věcí Agentky Valerie Kowalske po její sebevraždě roku 1997. Byly sesbírané během jejího vyšetřování SCP-4833. Obsah těchto dokumentů je přepsán níže.

Kopie stránky lodního manifestu MC&D obsahující zboží dovezené do USA od roku 1947.

Zpráva z Nadačního Zařízení "Q" z roku 1959.

Pro: Ředitel Holloway

Od: Výzkumník Brown

Datum: 16. 07. 1959

ZAČÁTEK ZPRÁVY

Co se týče Subjektu BH12, i přes rozsáhlé testování jsme zpozorovali pouze nízkou odezvu v hippocampu. Výzkumníci se rovněž obávají o bezpečí svých vlastních vzpomínek. Azbestové obleky jsou efektivní, ale zaměstnanci je nechtějí používat kvůli obavám o zdraví. Doporučuji zainvestovat do Gregoryho nových obleků s formaldehydem.

Symptomy BH12 zůstávají stejné. Kompletní absence vlastních vzpomínek a neustálá víra, že subjekt dochází na střední školu v roce 1976, i přes neschopnost popsat jakoukoliv událost po roce 1954 a ignorování většiny nedávné historie. Ovšem infekčnost se zvýšila. Dále jsme zaznamenali zajímavou posedlost průzkumem bunkrů z druhé světové války.

Pozorování pokračuje.

P.S.: Deirdre a já bychom vám znovu rádi poděkovali za včerejší večeři. Chtěl jsem se vás zeptat, kdy bych vám mohl pozvání oplatit? Deirdre by ráda vyzkoušela svou novou elektrickou pánev na něčem příhodném.

KONEC ZPRÁVY

Výtažky ze záznamu neznámého původu ohledně zadržených anomálií v nadačním Zařízení "Q" v době jeho uzavření roku 1968.

Anomální subjekt 1 je muž ve věku 19 let. Subjekt byl zatčen Nadací po demonstraci anomálních schopností ovlivňovat paměť. Subjekt byl anomálně pozměněn někdy v roce 1966. Subjekt popsal osoby provádějící experimenty jako nosící "bílé karnevalové masky".

Subjekt je schopen časových změn. Dovede specificky změnit události, které vnímal před rokem 1966, ovšem pouze velmi omezeným způsobem s minimální možnou změnou průběhu událostí. Velmi málo bylo pozměněno kromě událostí zájezdu z roku 1965 a výsledku krátkého románku subjektu se spolužačkou Valerie Smithovou roku 1964.

Subjekt je neschopen udržet dlouhodobé vzpomínky na události od doby, kdy na něm byly prováděny experimenty. Věří, že je stále rok 1966, a často si myslí, že jsou na něm stále prováděny experimenty.

Doporučuje se přesun do Oblasti-107 kvůli provedení experimentů Oddělením Časových Anomálií.

Anomální subjekt 88 je žena ve věku 36 let. Zdá se, že subjekt prošel významnými anomálními změnami roku 1949, které permanentně poškodily její kognitivní kapacitu.

Subjekt se zdá být posedlý Mariánským příkopem a opakovaně o něm mluví jako o "spádu na kraji světa." Zajímavé je, že poznámky subjektu se shodují s [VYMAZÁNO]. Subjekt dokáže pokročile hrát na piano, což před experimenty nedokázal. Během hraní na piano vždy mluví neznámým jazykem.2

Rada O5 rozkázala okamžitý převoz subjektu do Oblasti-01. Ovšem kvůli nesouhlasu Etické Komise s [VYMAZÁNO] vivisekcí byl tento rozkaz dočasně pozastaven.

Anomální subjekt 212 je žena, jejíž věk v okamžiku smrti byl 30 let. Byla uvězněna od roku 1959. Vzpomínky subjektu jsou kompletně nahrazeny vzpomínkami neznámého dítěte ve věku 17 let a tvrdí, že je z roku 1976. Předpovědi událostí subjektem za posledních deset let se ukázaly jako naprosto nepřesné, ovšem bylo předpovězeno, že někdy v 60. a 70. letech dojde k atentátu na "Prezidenta Kennedyho" a k válce mezi Spojenými státy americkými a neznámým státem označovaným jako "Severní Vietnam" (pravděpodobně spojené s dynastií Triệu ze třetího století?).

Subjekt disponoval anomální schopností nahrazovat vzpomínky u všech nechráněných osob v okruhu 5 metrů. Byla nalezena oběšená dne 9. 10. 1969, krátce před uzavřením Zařízení "Q" a zavedením systému Oblastí. Nebyla nalezená žádná zpráva, ovšem v její místnosti bylo nalezena několik nákresů tužkou vyobrazujících housle, bunkr z druhé světové války a filmovou kameru "Super 8" neznámé značky. Tyto obrázky podle všeho nakreslila těsně před svou sebevraždou.

Video záznam nahrávky získané z filmové kamery typu Super 8. Nalezeno v malé jeskyni v Idaho roku 1985.

<Začátek záznamu>

00.00.00 až 00.00.43: Video začíná na neznámém kopci se záběrem na krajinu podobnou americkému středozápadu, ovšem barevné schéma se výrazně liší od základní reality. Malá vesnice, či menší město je vidět na úpatí kopce a připomíná mnohá americká města ze 70. let.

Velký mrak připomínající vír s červenočernou barvou lze spatřit nad městem. Je možné pozorovat několik nerozeznatelných šedivých tvarů, jak vystupují z víru a směřují k městu.

Pohyby kamery naznačují, že její držitel je zkušený v jejím používání, ovšem kvůli extrémnímu počasí se záběr silně třese.

00.00.43 až 00.08.54: Kameraman vybíhá rychle kopec. Záběr je rozmazaný a detaily jsou minimální.

00.08.54 až 00.09.02: Kameraman na moment kameru upustí. Když ji zvedá, je na moment vidět jeho postava. Je to bílý muž, teenager, s pouzdrem na housle na zádech. Kromě účesu typického pro 70. léta nejsou vidět žádné detaily.

00.09.02-00.11.12: Kameraman se znovu rozbíhá. Po několika minutách dobíhá k jeskyni, ze které svítí světlo.

00.11.12-00.14.33: Kameraman vstupuje do jeskyně. Slabá narůžovělá clona je vidět roztažená ve středu jeskyně. Hrubé graffiti s nápisem "SAFE HOUS" je vidět na jedné ze stěn jeskyně za clonou. Kameraman sklání kameru a přistupuje ke cloně. Kameru vypíná těsně předtím, než projde na druhou stranu.

00.14.44-00.15.27: Záběr začíná pohledem na kameramana, který je teď viditelně vyzáblý. Mluví ke kameře, ale kvůli lokalizovanému zkreslení záběru není slyšet, co říká. Jeho řeč začíná znít stále zoufaleji, načež kameru vypíná. Zbarvení prostředí je nyní správné.

00.15.27-00.17.38: Video začíná záběrem na kopec jak je vidět od vstupu do jeskyně. Pohupování kamery odpovídá tomu, že kameraman kulhá. Pohybuje se směrem k okraji jeskyně a zdá se, že se krátce zastavuje kvůli zvracení, než pokračuje dál.

00.17.38-00.18.03: Kamera je namířena na místo, kde stávalo město. Lokace je v ruinách, ovšem všude jsou vidět konstrukční materiály a velké množství lešení. Tisíce nerozlišitelných a očividně stejných humanoidů je vidět, jak pracují na stavbě. Nikdo jiný není vidět. Všichni na sobě mají identické oranžové kombinézy. Extrémní počasí z dřívější verze není viditelné.

00.18.03-00.18.07: Kamera je upuštěna a záběr náhle končí.

00.18.07-00.19.25: Kamera je sebrána. Zabírá město, které připomíná Boise v Idaho ve 40. letech 20. století.

00.19.25-00.19.30: Kamera se otáčí směrem ke kameramanovi. Jeho obličej a ruce jsou špatně viditelné kvůli poškození záběru. Z toho, co je vidět, se zdá, že kameraman křičí. Kamera je poté vypnuta.

00.19.30-00.19.35: Video začíná pohledem na vnitřek jeskyně. Na zdi je černým fixem napsáno několik slov: "Synapse", "Sykavka", "Signatura", "Sayonara", "Sybila". Jedno slovo je zakroužkováno: "Syncope".

00.19.35-00.19.49: Kamera se otáčí ke kameramanovi. Ten již není vyzáblý: Jeho obličej a ruce jsou na záběru rozmazané více než předtím. Je vidět, že má na sobě bílou karnevalovou masku. Kamera je poté vypnuta.

Existuje místo, o kterém nikdo nemluví. Je pohřbeno několik mil pod Yellowstoneským Parkem a představuje tajemství dokonce i pro Nadaci, která jej stvořila. Je to ta jedna věc, která je doopravdy děsí.

Primárními účely tohoto místa, této rozlehlé jeskyně z oceli a betonu, jsou repopulace, rekonstrukce a restorace. Ale jsou tam zakopány věci, které mají širší účel. Scrantonovy Kotvy Reality, XACTS a další pohřbené stroje, o kterých nic nevíš. Věci, které pozměňují čas a mění kauzalitu jemnými neznámými způsoby.

Někdy mohou věci propadnout skrze praskliny.

Kouř ti halí zrak, zatímco hledíš do prázdna, hluboko v myšlenkách. Jsi příliš zamyšlený, než aby sis povšimnul změn na obrazovce, jak filmová páska ukazuje jeden za druhým své prastaré snímky. Skupina přátel smějící se před svými skříňkami ve škole, povídající si o nějakém zapomenutém vtipu, nebo pomlouvající neznámé osoby. Obsah snímků není zachován, pouze jejich podoba.

Chlapec nespatřený kameramanem, ale zachycený v pozadí videa, jak něco píše na kus papíru. Jeho oči a výraz ve tváři jsou vážné a plné soustředění. Občasně nervózně vzhlédne. Vedle něj leží pouzdro na housle.

Ty toho chlapce nevidíš. Už jsi se vrátil ke složce. On není součástí tvé vzpomínky. Jen jiný obraz obrazu něčeho, co mohlo kdysi být skutečné.

Byl tam vůbec někdy?

Dne 26. 01. 2019 došlo k nepřátelskému převzetí opuštěného auditoria na Střední škole ███████ ze strany SCP-4833. Nadační agenti rychle zajistili oblast a zjistili, že pouze jeden člen SCP-4833 byl přítomen. Agentka O'Harová byla vyslána aby instanci vyslechla a zajistila. Následující záznam pochází z jejího osobního kamerového přenosu.

<Začátek záznamu>

Člen SCP-4833 (dále označovaný jako SCP-4833-A) stojí ve středu pódia. Jeho vzhled je silně zkreslený, ale jeho krok, postoj a pohyby odpovídají postaršímu muži. Má na sobě bílou karnevalovou masku a oblek typického dirigenta z poloviny 20. století. V ruce svírá zlaté housle.

Kolem něj leží velké množství oblečení připomínající obleky členů orchestru z poloviny 20. století.

Agent O'Harová: Zdravím vás. Ráda bych si s vámi na chvíli promluvila.

SCP-4833-A: [ZKRESLENÍ]

Agent O'Harová: To je v pořádku. Nejsem tu proto, abych vám ublížila. Chci jenom pochopit, kdo doopravdy jste a proč tohle děláte.

SCP-4833-A: [ZKRESLENÍ]

Agent O'Harová: Já—já se omlouvám, ale nevím, co tím myslíte. Nevím o žádném bunkru—myslíte jednu z našich oblastí?

SCP-4833-A: [ZKRESLENÍ]

Agent O'Harová: Ne, to není—dobrá, fajn. Možná jsme začali špatně. Mohl byste mi říct něco o zbytku Symfonie? O vašich kolezích?

SCP-4833-A pokyne k oblečení kolem.

SCP-4833-A: [ZKRESLENÍ]

Agent O'Harová: …To jsou—oni jsou jen oblečení.

SCP-4833-A: [ZKRESLENÍ]

Agent O'Harová: Oni—zemřeli? Vy můžete—

SCP-4833-A: [ZKRESLENÍ]

Agent O'Harová: Ach… chápu.

SCP-4833-A: [ZKRESLENÍ]

Agent O'Harová: Takže to vůbec nebylo v plánu. Vyprchali jste. Rozpadli.

SCP-4833-A: [ZKRESLENÍ]

SCP-4833-A uchopí housle a učiní několik kroků k Agentce O'Harové. Ta vytahuje pistoli a namiřuje jí na SCP-4833-A.

Agent O'Harová: Proč jste experimentovali na dětech.

SCP-4833-A: [ZKRESLENÍ]

Agent O'Harová: Co tím chcete říct, jako vy?

SCP-4833-A: [ZKRESLENÍ]

Agent O'Harová: A to jezero?

SCP-4833-A: [ZKRESLENÍ]

Agent O'Harová: Já-co?

Ruce SCP-4833-A se viditelně třesou. Zdá se, že bojuje s jakousi neviditelnou silou zaměřenou na housle.

Agent O'Harová: Co tím chcete říct, "interpretace"?

SCP-4833-A: [ZKRESLENÍ]

Agent O'Harová: N—ne. Vždy je tu nějaký význam. Někdy nejsou věci zakryté něčím jiným.

SCP-4833-A: [ZKRESLENÍ]

Agent O'Harová: Není v tom nic jiného. Nemůže. Jste to jen vy a vaši hudebníci a ty děti, kterým jste to provedli. Paměť je jenom další způsob zaznamenávání. Nevím, odkud jste přišli, ale jste stejně tak z masa a kostí, jako já. Není na vás nic záhadného a nic vás nevede k tomu, co děláte.

SCP-4833-A: [ZKRESLENÍ]

Agent O'Harová: Tak co za to tedy může?

SCP-4833-A zahraje notu na housle. Agentce O'Harové spadne pravá ruka podél těla a vypadne jí pistole na zem.

SCP-4833-A: [ZKRESLENÍ]

Agent O'Harová: C—co jste to sakra—

SCP-4833-A: [ZKRESLENÍ]

Agent O'Harová: To je mi jedno. Vzali jste děti. Co vůbec jste? Nevidím váš obličej. To paměť nezpůsobí.

SCP-4833-A: [ZKRESLENÍ]

Agent O'Harová: Nemuseli jste je nutit si vzpomenout. Jejich životy za to nestály. A vy jste selhali.

SCP-4833-A: [ZKRESLENÍ]

Agent O'Harová: Není žádný bunkr! Nejsou žádné minulé světy nebo zapomenutí lidé! Přiměl jste ostatní, aby se k vám přidali, a všichni vás opustili a zemřeli. Nikdo nebyl zapomenut! Jste to jenom vy! Historie je jednotná. Pravda je jednotná. Jdete vysvětlit, stejně jako třída roku '76. J-já to najdu. Najdu pravdu.

SCP-4833-A začíná hrát na housle melodii s pomalým tempem, která postupně zrychluje a zesiluje.

SCP-4833-A: [ZKRESLENÍ]

Agent O'Harová: H—hudba nemá vědomí. To vám jenom tak při—

SCP-4833-A: [ZKRESLENÍ]

Agent O'Harová: Tak to není—ona mě nechtěla—ne, ne ne—

SCP-4833-A: [ZKRESLENÍ]

Agent O'Harová: Bylo to poslední léto. Další rok jsem šla na univerzitu. Měla jsem walkmana a pršelo. Později jsem s ní mluvila a ona řekla, že to nebyla hádka, a-ale já si to pamatuju jinak. Co z toho je pravda?

Hraní SCP-4833-A se začíná zrychlovat. Zdá se, že se pomalu oddaluje od houslí.

Agent O'Harová: Kopce byly zelené. My jsme—já jsem hrávala na kytaru, ona na bubny. Jejím rodičům se nelíbilo, že jsme to dělali, ale n—nám to bylo jedno. Chtěly jsme se zlepšit. Červená obloha byla nad horizontem.

SCP-4833-A nyní hraje rychleji a složitěji, než je u lidí možné. S velkou námahou se odtrhne od houslí a padá k zemi. Housle visí ve vzduchu a hrají dál.

Agent O'Harová: Co jsme? Kdo jsme? Pamatuješ si to?

SCP-4833-A se drží za hlavu. Vydává zkreslený zvuk, který je pravděpodobně výkřik. Housle hrají dál nemožnou rychlostí.

Agent O'Harová: Nevzpomínáš si?

Několik postav je vidět na okraji koncertní síně. Všechny mají silně znetvořené obličeje a hledí na Agentku O'Harovou.

Agent O'Harová: Já si vzpomínám.

Kamerový přenos se vypne.

<Konec záznamu>

Krátce poté se posilám podařilo dostat do auditoria. SCP-4833-A, oblečení, housle a znetvoření humanoidé zmizeli. Agentka O'Harová byla nalezena v bezvědomí. Během výslechu tvrdila, že si nepamatovala, že by někdo, nebo něco bylo v auditoriu s ní.

Dívka se usmívá na chodbě. Směje se nějakému vtipu, který jí její kamarádka řekla. Učitelka projde kolem s ustaraným výrazem ve tváři. Slunce svítí skrz okno. Kvalita obrazu je zalitá v zrnitém světle.

Ta chodba nikdy neexistovala, už ne. Tato páska byla získána ze dna Mariánského příkopu spolu s několika dalšími malými fragmenty. Ve tmě, zakopána hluboko za hranicemi toho, kam by se kdo odvážil jít. Jediné místo, kde bylo kdy nalezeno něco z věcí, které kdysi byly.

Nikdo si ji nepamatuje. Jediné, co vidíš, je světlo na stránce, obrázek, stín stínu, který náhodou připomíná ono stvoření z dávných věků. Není to vzpomínka, ale záblesk, který ukazuje, že se zde něco, cokoliv, kdysi pohybovalo.

Páska skončí. Její zvuk naplňuje místnost: cvak, cvak, cvak. Bílé a černé čáry přejíždí po obrazovce, zatímco tam sedíš a kouř z cigarety naplňuje vzduch před tvým prázdným výrazem.

Jednoho dne to bude také tak, že jsi tu nikdy ani nebyl. Stane se nějaká pohroma, nebo obyčejná katastrofa a celé to začne znovu. Bunkr, páčka, smrti a konce. Pohyb ustane, ale symfonie bude pokračovat na věčnost.

A i kdyby ne, i kdyby všechno selhalo, tvůj vlastní život bude pryč. Bude uhašen stejně jako tolik jiných předtím. Budeš mrtvé tělo, kostra, prach, věc, která nikdy nebyla, a nikdo si tě nebude pamatovat.

Stromy porostou nad tvým hrobem. Květiny budou tančit. Lidé budou žít a poté zemřou, nebo se rozšíří mezi hvězdy bez vzpomínky na svou domovinu. Země popraská a bude hořet a molekuly zemřou, stejně jako atomy i temnota, která je všechny pozře. Těch pár rozptýlených vln, které zbydou, se rozpadne, a bude to, jako kdyby se nic nikdy nestalo. Nekonečno bez konceptu sebe sama.

Nebo možná ne.

Sebereš svůj zapalovač a spálíš ty dokumenty. Sleduješ, jak je plameny s každým momentem pohlcují. Postavíš se s bledou tváří ve světle blikajících světel a vyjdeš z místnosti.

Nic jiného nezbývá.